Máma si o mně myslí, že jsem pyšná a že mě za to pánbůh potrestá
Jenže já jsem fakt se sebou poslední dobou spokojená. Skončila jsem vnitřní válku, ve které jsem byla jednak ta, co by se ráda chovala správně a zároveň i druhá, která touží po dobrodružství a žere se strachem, že nikdy nic pořádného nezažije.
Za tu druhou může velkou měrou literatura, všechny ty dramatické osudy, kterými jsem se pročetla, a ve srovnání s nimiž jsem vedla triviální existenci. Přála jsem si, aby mě život vystavil zkouškám, a nepochybovala jsem, že bych si ze tří cest vybrala trnitou. Hrdina ve mně se těšil, až dostane příležitost předvést, za co stojí.
I táta říkával: „Tys vždycky chtěla bejt sirotek.“
On totiž raboval v našich zásuvkách a četl mi deník, a co v něm našel, ve vhodnou chvíli používal.
Ve skutečnosti jsem rodičům nic zlého nepřála, jen jsem si dost často představovala, že někam zmizeli, a já se zvládla o všechno postarat sama jako Robinsonka od Marie Majerové.
Bohužel většina zkoušek, které jsem v životě musela složit, byla z trpělivosti, a nikdo mě za to nepochválil. Trpělivost je přednost typicky ženská a tím pádem si jí společnost příliš necení, i když se ví, že s ní nejdál dojdeš.
V pátek jsem zase zapomněla zavřít okno ve svém dětském pokojíčku. Topení bylo vypnuté a báječně se vyvětralo, ale máma se zlobila:
„Ty bys měla brát prášky na Alzheimera, ne já!“
„Já ti to nedělám naschvál,“ dušovala jsem se a pak z toho udělala srandu, protože mám vyzkoušeno, že mi tak všechno snáz projde.
Máma se tentokrát ale nezasmála. Opravdu ji trápilo, že bych mohla zblbnout a zůstat jí viset na krku - co by si proboha se mnou počala?
Někdy si myslím, že si utahuje ona ze mě. Třeba když jsem v pondělí skučela, že se mi nechce na pracák, řekla mi, jen ať jedu, že stejně nic jinýho nedělám.
Původně jsem měla v plánu požádat o státní příspěvek na péči, teď se ale obávám, že nám ho nepřiznají. Až k nám přijde sociální pracovnice na šetření, vysvětlí jí máma, že všechno zvládne sama, i když já už zapomínám, jsem líná a navíc děsně pyšná. Svou popletenost umí zatím rafinovaně skrývat. Když u toho nejsem, zaplňuje prázdná místa paměti věrohodnými výmysly, a navrch mě do nebe chválí, protože ví, že se to od ní očekává. Jenom do očí mi tu kapku uznání nedopřeje.
Tak se té druhé ve mně, konečně dostalo dostatečně obtížného úkolu. Máma ji udržuje v mentální pohotovosti. A první se raduje, že podle měřítek, která si sama nastavila, se chová správně. Podaly si ruce, holky, pozdě ale přece, a v oblaku smradu sebechvály spolu uzavřely mír. Mír do odvolání.
Markéta Schneiderová
Bibliobus 1
Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Venku už zas všechno pučí
„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Skončí Veselý v Radě ČT za urážky Vášáryové? Ani nevím, kdo to je, říká herečka
Slovy člena Rady České televize Lubomíra Xavera Veselého vůči bývalé velvyslankyni v Rakousku,...
Flandry jsou opět naše, hlásají separatisté. S africkou modelkou na plakátech
Krajně pravicová strana Vlámský zájem dlouhodobě usiluje o odtržení severní části Belgie. V kampani...
Prodavač si ve stánku zapojil svůj terminál, řeznictví okradl o sedm milionů
Mezi milionáře se svojí zlodějskou pílí vypracoval muž z Tachova, který podle policie...
Novorozená štěňata kdosi hodil do kontejneru, ujala se jich adoptivní matka
Šest asi dvoudenních štěňat někdo vyhodil do kontejneru na okraji Zbraslavic na Kutnohorsku. Z...
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.