Řekla jsem Zděndovi, že půjdu s holkama na pívo.

Smál se mi, protože dneska už se pívo neříká. Ale zas spolu dneska na pívo můžou chodit i holky a nikoho to nepohoršuje, v čemž vidím další důkaz toho, že to s lidstvem nejde od desíti k pěti. 

Naposledy mi u píva Kate říkala, že se jí líbí, jak házím svoje knížky lidem do kastlíku. A jestli si prý umím představit třeba pana Veselého, když se vrací z práce, otvírá schránku a z ní vypadne knížka. Že pan Veselý třeba zrovna nemá co číst a je rád.
Na tenhle nápad mě vlastně přivedla psí hovínka. Máme tu široko daleko jediný psí záchod a popelnice všichni schovávají, takže věčně pochoduju s plným pytlíkem v ruce.
Na Zvoničce jsme měli kontejner venku, ale pak sousedka přistihla Vietnamce odvedle, jak v něm usilovně loví. Protože byl, jako většina jeho krajanů, menšího vzrůstu, čouhaly z něj jenom nohy, a když se na ně postavil, třímal v ruce lžíci a smál se od ucha k uchu. Od té doby je tam na kontejneru zámek.
Nejradši Lízu venčím v úterý ráno, když všichni vynesou popelnice před dům. Jinak se v podstatě pořád rozhlížím, kam hovínka šoupnout, a musím přiznat, že štěrbiny poštovních schránek mě vždycky dost lákaly.  
Kate říkala, že by se do kastlíků daly házet i všelijaké vzkazy: „Dneska vám to sluší,“ nebo neutrální: „Krásný den vám přeju.“ Že by to lidem třeba udělalo radost. Jenomže já do nich knížky házím spíš ze zbabělosti. Dřív jsem je nechávala hlavně po hospodách a dopravních prostředcích a klepala se, že mě při tom někdo načapá. Teď jdu kolem schránky a šup, jakoby nic, prostrčím knížku škvírou. Děkuju múzám, že mi diktujou příběhy tak akorát na sto padesát stránek, jsou z nich pak brožury centimetr tenké, které dovnitř hladce vklouznou. Mám ráda to tupé žuchnutí, když narazí o dno, ale nezdržuju se a metelím dál, kdyby byl majitel poblíž, aby nezačal láteřit. Na většině schránek jsou už dneska nápisy: „Reklamu NE!“

Stejně nechápu, jak si někdo může myslet, že porozumí světu, aniž by četl beletrii. Já s každou knihou prožila něco navíc, co se napořád zařadilo mezi moje životní zkušenosti, a taky jsem vždycky aspoň chvíli myslela jinak, než mě doma naučili. A to je podle mě fakt třeba, protože většina nedorozumění na světě vzniká tím, že se do myšlení druhého nedokážeme vžít.
S Kate jsme si u píva říkaly, že sice taky máme ambice vytvořit něco zázračného a jedinečného, zároveň nás ale obě leká, že by nás za to mohli veřejně chválit. Nás by na stupně vítězů museli vytáhnout jeřábem. Líbí se nám, když nás někdo pochválí, ale radši se o tom dozvíme tak nějak mimochodem a radujeme se z toho potají.
Mě nejvíc potěšilo, když o mně Violčini kamarádi napsali na autobusové zastávce: „Tvoje máma je moc příjemná pani.“ Už to tam ale není. Někdo to ukrad i s jízdním řádem.