„Kdybysme byli všichni stejný, neměli bysme se mít pro co rádi,“

říkal mi táta, když jsem odmítala jíst tučné maso. Celý život mě s mámou uklidňovali:„Dyť ty nejseš tlustá, Maculko.“

Jenže táta se tlustým ženám posmíval, stejně jako ženám příliš hubeným. Na mužích mu zas vadily dlouhé vlasy a vyholená hlava. Pánům v drahých oblecích nedůvěřoval a nad kluky v roztrhaných džínách ohrnoval nos. V podstatě neměl nic jen proti chlapům, co byli jako on tak akorát, do práce chodili v montérkách a do divadla ve svetru. Až na Václava Havla, kterému říkal ten rezatej podvraťák a neměl ho rád, protože kvůli němu se nám ten socialismus nepodařilo vybudovat.  

Máma si zas tuhle stěžovala, že si jsou všichni ředitelé, které vídá ve zprávách, tak podobní, že je od sebe nerozezná. Tuším, že to nebude jen Alzheimerem, protože já zase nerozeznávám slečny. Není se čeho chytit, všechny jsou štíhlé a souměrné, mají hladké tváře bez vrásek a dlouhé vlasy, oblékají se podobně, dokonce se i stejně pohybují.

Když jsem začala pracovat tady v té skleněné budově plné obchodníků, kde je koncentrace slečen a ředitelů vysoká, cítila jsem se jako cizorodé těleso. Naše Viol to nesla ještě hůř. Když za mnou poprvé přišla do práce, řekla, že si tam připadá jak hovno.
Svět obchodu je totiž samý optický klam a lichotivá lež. Úspěšný obchodník musí umět předstírat přátelství a zájem a musí mít prachy rád. Bez lásky k penězům zbohatne málokdo. A pokud se to nějakým omylem podaří, většinou mu bohatství dlouho nevydrží. Probendí ho a rozdá.  
Časem jsem si na pány v kvádrech a dámy s béžovými obličeji zvykla, jenže pak mi umřel táta a mámě přeskočilo. Mým starším dcerám začalo táhnout na třicítku. Umřela teta Máňa a Havel a pak i naše nesmrtelná babička. Uvědomila jsem si, že tady taky nebudu pořád, a začala jsem si víc všímat, jak utrácím čas.
Jednou mi David v práci vysvětloval, jak mám pracovat s makry, která nastavil do reportu, a pak se jako vždycky zeptal, jestli to chápu.
„Já tady nechci bejt!“ informovala jsem ho, a on na to, že tohle říkám pořád.

Někdo má rád práci v čistých, dobře osvětlených místnostech. Někomu vyhovuje, když se věci opakují, a když denně potkává stejné tváře. Někdo si holt umí vážit stravenek a tramvajenky. Ale já mám občas pocit, že se v kanclu udusím. Z excelových tabulek mi běhají mravenci podél páteře. Z počítačové myši otéká zápěstí. Někdy se musím fakt držet, abych to svoje „Já tady nechci bejt“ nezařvala nahlas. Abych nezačala bušit do oken, která se stejně nedají otevřít.

Člověk by neměl bejt tam, kde bejt nechce, zejména když je na začátku sklonku, proto jsem dala výpověď a  začala se chystat na chudobu. Koupila jsem si džíny a sedm bleděmodrých košil v Tchibu. Dvacet párů ponožek měli s obrovskou slevou. Péřovou zimní bundu jsem za výhodnou cenu sehnala už loni, stejně jako pevné kožené boty. Druhé jsem zdědila po Viole. Taky mám tři podprsenky, šest bílých triček a šicí stroj, protože budu opravovat a přešívat jako za starých časů, kdy nás žilo z jednoho platu pět. Mám výhodu, že už jsem to jednou zažila a pamatuju si, že dokud je co jíst a kde spát, může být bída veselá. Jen bych teď neměla moc zhubnout.

Máma pořád ještě doufá, že si to rozmyslím.
„Seš nezaměstnatelná!“ říká mi občas. Asi se bojí, abych jí nezůstala na krku.
Ale když jsme v neděli se Zděndou courali po okolí, dali jsme si tři piva ve třech různých hospůdkách. Lidi tam byli většinou mizerně oblečení a holky neměly tváře napíchané botoxem ani umělá prsa. Zdála se mi ta společnost roztomile pestrá, na první pohled byl každý jinačí. Ale možná, že takovým prostě jenom nadržuju.