Se Zděndou spolu chodíme o víkendech

Chodíme se psem, do hospod a do kina, a když je hezky, zaveze nás autem někam dál a chodíme spolu po lesích. Nejradši máme dubiny a bučiny, protože v létě jsou kropenaté světlem a na podzim žlutočervené. Do kopců už se nedrápeme, ze mě se dávno stal rovinář, a Zděnda má astma a krpály neudejchá.

Často se jen tak poflakujem doma, pouštíme si filmy, pijeme víno a povídáme si. Z průšvihů vyrábíme historky.
I naše Jitka to tak dělá. Občas mi zavolá: „Můžu ti něco říct?“ A potom ze sebe vysype historku, která tím pádem přestane být k pláči.

Proto mám ze všech detektivek Agathy Christie nejradši její životopis. Vsadím se, že se jí ulevilo, když ztráty, zrady a války proměnila ve vyprávění.
Mně taky pomáhá ze všeho se vypsat, proto mám ve skříni víc než osm kilo deníků. Akorát k těmhle blogům přistupuju spíš jako k vaření.
Vymyslet co napsat, je stejně těžké a někdy i otravné, jako den co den vymýšlet, co k večeři. Navíc se nemůžu zeptat: „Holky, co dneska budete psát?“, protože se nesmím opičit.

Než jsem se loni chytla špatné party, neznala jsem vlastně nikoho, kdo by taky pořád něco psal. Kdyby táta nebyl v urně u bráchy v garáži, musel by se obracet v hrobě, že mě tahle parta svádí k pití a užívání lehkých drog. Jenže já si díky ní aspoň nepřipadám jako blázen, když se v neděli probudím s chutí něco vyrábět. Malování, vaření nebo psaní, všechno je to jedno tvoření. A jenom někomu to přijde k chuti.

Zděndovi u mě naštěstí chutná.
Někdy je mi trochu líto, že nám ze všech vášní zbyla jenom láska k jídlu, on mi ale říká: „Co bys z toho po šestnácti letech chtěla ještě vymáčknout?“