Bibliobus 1

Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.

V pondělí jsme byli na Invalidovně. Stojíme kousek od Olympicu, do kterého jezdila pařit Viola z Páralovy Radosti až do rána. Ani nevím, proč jsem zrovna tuhle knížku měla ráda, možná jenom proto, že kromě Milenců a vrahů to byla jediná jeho další kniha, kterou jsme měli doma. Každopádně jsem po ní pojmenovala svou prostřední dceru, neboť odjakživa dopouštím, aby mi literatura všelijak zasahovala do života.
Na Invalidovně se k nám občas zatoulají cizinci, aby se zeptali, jestli neprodáváme knihy v němčině, angličtině, španělštině nebo ruštině. Když vysvětlím, že nejsme prodejna, ale pojízdná pobočka Městské knihovny, bývají obvykle nadšeni, ale já to nedělám moc ráda, protože když mluvím cizími jazyky, ukrutně se potím.
Ve středu jsme stáli v Michli. Když jsme přijeli, už na nás čekala Anetka, která si půjčuje komiksy a tráví spoustu času na internetu. Dokud se ji nikdo nepokouší od počítače vyhodit, chová se slušně, a každého, kdo vejde, pěkně pozdraví. Občas po mně hodí okem, jestli si všímám, jak je hodná. Minule se ale chytly s Milanou, která taky chtěla na internet, a Anetka jí nakopla, takže jsem je nakonec musela obě vypakovat.
Tentokrát mi Milana přišla oznámit, že už k nám chodit nebude, protože odjíždějí s celou rodinou zpátky do Lotyšska. Už napořád.
Stavila se za mnou Míša, která taky uznává, že tahle práce se ke mně hodí daleko víc, než ta, co jsme spolu dělaly v kanceláři. Na vlastní oči se přesvědčila, že do bibliobusu chodí vesměs příjemní lidé, z kterých se časem stávají stáří známí, za nimiž je radost, zajet se co čtrnáct dnů podívat.
Někdy je to ale i smutné, když se vám třeba milá osmdesátiletá paní svěří, že od té doby, co ovdověla, už jenom čeká na smrt. Nebo když Anetka vypráví, že byla tři roky v děcáku, protože byly s mámou obě mlácený.
V Michli se pak k večeru stavil jeden z těch sebevědomých ajťáků s notebookem přes rameno, co všechno vědí líp. Napřed se divil, co je tahle pojízdná knihovna za projekt, že o něm jaktěživ neslyšel, a já mu s profesní hrdostí vysvětlila, že pojízdná letos v Praze oslavila sedmdesáté páté výročí. Zdálo se mu neuvěřitelné, že v době moderních technologií, laptopů, ipodů a čteček si ještě chodí někdo půjčovat papírové knihy. Na první pohled bylo jasné, že pokud on někdy přečetl něco jiného než manuál, byla to zcela jistě science fiction nebo fantasy. Proti gustu žádný dišputát, ale pohrdat romantickými romány pro dámy teda nemusel. Zkusila jsem mu vysvětlit, že lidi rádi čtou o tom, co jim v životě chybí. Proto si babičky půjčují knihy o lásce a dědečkové zase válečnou. On ale vycenil zuby a pravil, že to je teda zvláštní, vždycky si myslel, že v tomhle věku už lidi tak akorát vyhlížejí místo na Olšanech. K tomu vám můžu říct jedině, že takhle člověk dopadne, když nečte.