Menstruace a jiné úrazy

Vyjely jsme brzy ráno, protože v osm už nás čekali na nádraží.Od domu to máme kousek k rokli, která klame názvem, neb je protnuta ukázněnou asfaltovou cestou, a žádné nebezpečí v ní nehrozí. Cesta se sklání k řece, na kole stačí třikrát šlápnout, aby vám v jarním ránu zmrzlo čelo a ruce na řidítkách zkřehly.

„Pořád rovně, mámo?“ volala, a vlasy za ní vlály jako prapor.
Prosvištěla kolem kina pod most a uháněla přede mnou podél řeky, na které klimbal osamělý rybář s kulatými zády.
„Kudy?“ hulákala, když jsme se přiblížily k zatáčce.
„Doprava!“ zavelela jsem a ona s vervou šlápla do pedálů a plnou parou to do mě z boku naprala.

Práskla jsem hlavou o silnici, až mi v lebce zadunělo.
„Ježíšmarjá,“ zahodila bicykl a pomáhala mi na nohy. „Říkalas přece…“
Oprášila jsem si kalhoty dlaní, ale pak jsem si kecla zpátky do prachu.
„Myslela jsem přirozeně doleva.“
V uších mi hučel vodopád, před očima houstla mlha.
„Jedem,“ zvedala jsem se opatrněji. „Čekají nás na nádraží.“
Chtěla jsem to zvládnout, to dá rozum, matka má pomáhat a chránit, za žádných okolností by neměla mlátit hlavou o silnici, jenomže nohy se mi z leknutí rozklepaly, a tělem se rozlévala slabost.
„Kdybych omdlela,“ nadechla jsem se, a ona vystrašeně zamžikala: „Nic by se nestalo,“ dělala jsem, že se nebojím. „Necháš mě ležet, a zavoláš pomoc. Cítila jsem, jak mě tváře brní chladem, všechna krev mi z hlavy odtekla, bylo třeba rozchodit to dřív, než ji ještě víc vyděsím. Sotva jsme ale udělaly pár kroků, musela jsem si sednout na lavičku, opřít se zády, potom položit, klidně a pravidelně dýchat, udržet oči otevřené, přestože nejvíc ze všeho se mi chtělo spát.
Nakonec nám nezbylo, než schovat kola v nejbližší hospodě a zavolat sanitku.
„Zvládnu to,“ odháněla jsem ji, „to víš, že to sama zvládnu. Běž už.“

Na chirurgii měli podlahu z gumy, prohýbala se pode mnou při každém kroku, a stěny se jim tam točily na jednu stranu, snad doprava, kdo ví, občas se mi to plete. Nebylo koho požádat, aby ten pohyb zastavil, musela jsem zavěsit pohled na skobu ve zdi, abych se nepozvracela. Pravou ruku jsem chovala na klíně, zápěstí už mi oteklo, a začínalo bolet jako čert, ale odevzdala jsem se čekání, protože můj čas ztratil cenu.
I ostatní trpělivě čekali, málokdo sebou trhl, když se ve dveřích objevila sestra. Ona rozhodovala o tom, kdo bude další, a brala to na přeskáčku, někdy dovnitř pozvala nejdřív toho, co přišel naposled, vojáka s rozbitým čelem, nebo pána na pojízdném lehátku, který se dostal na řadu hned, jak ho vytlačili z výtahu. My ostatní jsme čekali hodinu, dvě a někdo ještě déle, jen babka vedle mě netrpělivě poposedávala a pak se naklonila, aby mi viděla do obličeje:
„Bolí vás ručička?“
Nechtěla jsem si povídat. Byla bych dávno doma, kdyby mě na židli nedržel strach.
„To bude dobrý,“ natáhla se, aby mě poplácala po stehně, a já se neodtáhla, aby jí to nebylo líto.
Pak vyšla sestra a vybrala si mě.

„Bez přilby?“ zvedl doktor obočí.
Byl aspoň o dvacet let mladší, a neuměl si představit, že jsme donedávna jezdili bez přilby všichni. Vyptal se na pár dalších věcí, pak si všiml oteklé ruky a vypsal žádanku na rentgen.
„Ještě něco vás trápí?“ řekl, když jsem se neměla k odchodu.
„Točí se mi hlava,“ přiznala jsem. „Ale nejsem si jistá…,“ vzpomněla jsem si na plnou
čekárnu před ambulancí a rozhodla se nezdržovat.
„Pošlu vás na neurologii,“ přikývl. „Pro jistotu.“

Cestou z rentgenu jsem si uvědomila, že se ke všem nepříjemným pocitům přidal další, a stavila se na záchodkách. Bylo to tak: z leknutí se mi zkrátila perioda. Seděla jsem na míse, bezradně zírala na rozpitou skvrnu v rozkroku a konečně se dala do breku.
Bolest vydržím, ani strach mě neporazil, rozplakala mě hanba, že jsem kdovíjak dlouho přecházela všem na očích se zakrváceným zadkem. Jednou rukou jsem kalhoty žmoulala v umyvadle pod proudem studené vody, dokud z nich nepřestala téct růžová, pak jsem se dlouho a nešikovně soukala do mokrého prádla, spodní kalhotky vycpala toaletním papírem, a šla čekat před neurologii.
„Ručička zlomená?“ uvítala mě stará známá, a rovnou pokračovala v utěšování: „To bude dobrý!“
Opřela jsem se, abych neupadla, pohyb stěn se ještě zrychlil, ale nechtěla jsem špinit židli, jak by k tomu přišel ten, co by se posadil po mně?
„Jen běžte přede mnou,“ pouštěla mě babka. „Já si počkám, nic mi neuteče.“
Sestra si od nás vzala papíry a zavřela se v ordinaci.
„Zlomená sroste,“ slibovala mi babka, když viděla, že se mi po tvářích valí slzy.

„Dejte paní gázu, ať nám to tu nezadělá,“ požádala neuroložka sestru. A dodala: „Takhle vás nevyšetřím.“ Pak ji slzy obměkčily: „Bolí to?“
Kroutila jsem hlavou, dokud jsem se nevysmrkala a nepopadla dech.
„Jsem neurotik,“ doufala jsem, že pochopí. „Tolik se mnou cvičí strach, že nejsem schopná oddělit závažný příznak od toho, jak se mi plaší tělo." 
„Pošlu vás k psychiatrovi,“ řekla, protože nepochopila nic.
Na rozloučenou mi pak podala ruku. Potřásla jsem jí levou, ne že bych si to spletla, ale pravou jsem měla zlomenou.

„Zlomená nevadí,“ přivítala mě babka v čekárně. „Za pár tejdnů sroste a bude jako nová.“ Na prsou mě tlačila zkamenělá lítost. Už ani slovo, prosila jsem v duchu, nebo se utrhnu a řeknu něco, co mě bude mrzet.
„Tohle je horší,“ zvedla paži tak, abych na ni viděla. Pak zatahala za palec a vytáhla z rukávu plastovou protézu. „Tohle už nikdo nespraví,“ zamávala pahýlkem.

Někdy smích připomíná výbuch sopky pod mořským dnem. Někdy je tak silný, že vám podrazí nohy, a nevydáte hlásku. Rozmetá sebeovládání na hadry.
Někdy je totiž všechno na levačku, a můžete se tomu jenom smát.