Markéta Schneiderová
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
Oblíbené knihy
Markéta Schneiderová
Bibliobus 1
Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Venku už zas všechno pučí
„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.
Markéta Schneiderová
Máma si o mně myslí, že jsem pyšná a že mě za to pánbůh potrestá
Tuhle jsme o tom zrovna vedly spor. Vyhrála jsem, ale ona to stejně neuznala. Řekla jsem, že když si o sobě budu myslet, že jsem hodná, chytrá a pracovitá ženská, nebudu si moct dovolit chovat se jako hajzl. Zdálo se, že o tom přemýšlí, ale pak zase sklouzla k tomu, že vytahovat se člověk nemá, nemělo by se to ani v duchu, volala: „Něco tu smrdí!“ a myslela tím sebechválu.
Markéta Schneiderová
Je to pěkné, když se o vás někdo bojí
I když jinak je strach svinstvo a dokáže člověka připravit o radost ze života. Když tělo co chvíli vyhlásí bezdůvodnou mobilizaci, přejde vás chuť na skopičiny a jste rádi, že jste rádi.
Markéta Schneiderová
Zažila jsem už všelijak hrozné vánoce.
Naše máma vždycky od listopadu pekla, smýčila, prala, drhla a sháněla, a potom jí pod stromečkem ruply nervy a udělala scénu. Scény dělávala i v průběhu příprav, natlakovala se a pak upouštěla páru. Jsem přesvědčená, že od sudiček dostanem všichni stejnou porci vzteku, akorát že ve velkém těle se to rozloží, zatímco u prcků se vztek koncentruje a jsou tím pádem třaskavější.
Markéta Schneiderová
Řekla jsem Zděndovi, že půjdu s holkama na pívo.
Smál se mi, protože dneska už se pívo neříká. Ale zas spolu dneska na pívo můžou chodit i holky a nikoho to nepohoršuje, v čemž vidím další důkaz toho, že to s lidstvem nejde od desíti k pěti.
Markéta Schneiderová
K večeru trochu napršelo,
přes noc přituhlo a ráno to všude klouzalo jak blázen. Máma upíjela ranní kafíčko a přes rám televize vykukovala na ulici. „Hele, Andula jde jak pokaděná,“ uchichtla se, pak ale nasadila zkormoucenou tvář: „Je to hrozný, ještě si tu někdo zláme hnátky. Nevíš, kdo má tenhle tejden službu?“
Markéta Schneiderová
„Je mu podobná.“
„Myslíš?“ Máma nad Lízou postávala s rukama v bok a zamračeně si ji prohlížela. „Furt musí bejt po jejím.“ „Jezevčíci už jsou takoví.“ „Proto se taky převtělil do ní,“ řekla jsem. „Umíš si ho představit jako pudla?“
Markéta Schneiderová
„Kdybysme byli všichni stejný, neměli bysme se mít pro co rádi,“
říkal mi táta, když jsem odmítala jíst tučné maso. Celý život mě s mámou uklidňovali:„Dyť ty nejseš tlustá, Maculko.“
Markéta Schneiderová
Psychiatři jsou stěhovaví.
Jen co si na některého zvykneme, bez varování zmizí. Když se vypařil ten poslední, přihlásila jsem nás s mámou ke stejné lékařce. Zdálo se mi to praktičtější, protože ji stejně musím doprovázet, sama na psychiatrii nedojde. Ne že by netrefila, ale většinou usoudí, že není blázen a prášky nepotřebuje. Já prášky potřebuju velmi, zejména od té doby, co bydlíme spolu.
Markéta Schneiderová
„Páteček,“ zaradovala se máma,
a potom chvíli mudrovala, co je to s tím čtvrtkem, že ho furt přeskakuje. Řekla jsem, že až nebudu chodit do práce, taky se mi budou dny plést. Mám to za pár, stříhám metr a trochu ztrácím trpělivost, protože jsem se v poslední době slušně zpomalila. Taky mluvím víc nahlas a dávám si bacha, abych ve větě nepředala víc než jednu informaci. Žádné tohle a potom tamto, už jenom: teď a teď a teď, protože máma se vzteká, když mi nerozumí.
Markéta Schneiderová
My jsme všichni kuřlaví.
Vzpomínky na rodinná setkání plují v mlze propíchané žhnoucími konečky cigaret. A od té doby, co kouření přestalo být moderní, se mačkáme pod digestořemi a na balkónech, kde v napůl nazutých botách a nedopnutých zimnících vedeme řeči o tom, že na něco se umřít musí, podívej na babičku, tři mrtvičky a přitom v životě navzala cigaretu do pusy; dyť na nás stát v podstatě vydělává, vzhledem k vejšce spotřební daně na cigára a výrazně nižší naděje dožití u kuřáků.
Markéta Schneiderová
Když máma vypne televizi a odšourá se do svého pokoje k rádiu,
začínám žít svým tajným nočním životem.Rozsvítím lustr v kuchyni a vyvětrám, vesele plýtvám vodou i prostředkem na nádobí. Potom si naliju vínko a dám se do kreslení šišatých obrázků. O půlnoci mívám stůl i ruce zmazané od barviček a oči rudé jak angorák, jenomže máma dávno spí a já můžu zalézt do peřin s prsty černými od tuše. Ať žije anarchie!
Markéta Schneiderová
Poslední dobou jsem pořád na pochodu
Z mámina bytu je to k metru skoro kilák, takže do práce, z práce, k tomu chodím každé ráno se psem, což jsou kiláky dva, někdy i tři, v sobotu čtyři. Pochoduju a hlavou mi bzučí věty, navykla jsem si myslet v dialozích. Každou chvíli mě napadne, že bych něco z toho mohla zapsat, jenže až domů jsem to ještě nikdy nedonesla.
Markéta Schneiderová
Dobrý sluha
Ne že bychom se chodily opíjet, ale obvykle to tak dopadne.Jsme na tom podobně. V něčem to má horší ona, v něčem zas já, ono se to těžko srovnává. Často mi připomíná, jakou mám kliku, že se mi narodily samé holky. „Chlapi,“ krčí rameny, jako kdyby se tím všechno vysvětlovalo.
Markéta Schneiderová
Odpusťte mámám
„Tohle není můj kabát,“ Natahuje ruce před sebe a s nedůvěrou si prohlíží rukávy. „Je tvůj. Druhýho takhle mrňavýho v rodině nemáme.“„Nedělej ze mě blbce,“ mračí se. Pak v kapse najde seznam na nákup a posmrkaný kapesník.„Tohle ale jsou moje věci.“„Protože je to tvůj kabát.“„Je to možný?“ zvedá ke mně oči. „Že bych si ho fakt nepamatovala?“Nemá tušení, že jsem občas za její děravou paměť vděčná.
Markéta Schneiderová
Reportáž psaná velmi krátce
Když jsem balíčky s mletým vyskládala na linku, bylo mi okamžitě jasný, že masa je málo. Netušila jsem, kolik lidí přijde, ale sekaná se speče, to ví každej. Naštěstí jsem Lízu nechala na víkend u mámy a mohla ještě zaskočit k řezníkovi. Ona totiž každý loučení prožívá, jako kdyby bylo poslední. Vyje před sámoškou, klepe se z tý strašný nejistoty, jestli se k ní ještě někdy vrátím, a když se po patnácti minutách konečně s nacpanýma taškama zjevím, postávají nad ní v kroužku cizí babky, litujou jí a mně vyčítaj, že jezevčíka utrápím.
| předchozí | 1 2 3 4 | další |
